Významný rodák Prof.Dr. Jan Bělehrádek

Vydal Administrátor 05. 08. 2006, téma Historie obce, přečteno 4206x , zdroj: http://mrakoplas.phil.muni.cz/

Významný rodák Prof.Dr. Jan BělehrádekRodiče pocházeli z Rozseče nad Kunštátem; otec pracoval v Praze jako pedagog, za 1. světové války spolupracoval s čs. odbojem. B. promoval na LF UK v Praze v r. 1922. Do října 1923 byl asistentem na lovaňské univerzitě, pak v Biologickém ústavu LF MU v Brně, kde se r. 1925 habilitoval z obecné biologie. V r. 1927 byl jmenován mimořádným, v r. 1931 řádným profesorem tohoto oboru. R. 1929 byl vědeckým pracovníkem King's College v Londýně. V r. 1934 se stal ředitelem Biologického ústavu v Praze na Albertově. Zároveň byl řádným profesorem LF UK (v l. 1937–38 byl děkanem). 1. září 1939 byl zatčen gestapem a několik týdnů vězněn na Pankráci.

Po propuštění se do ledna 1945 skrýval v sanatoriu na Pleši. Odtud byl odvlečen do Terezína, kde se dožil osvobození. Po návratu zastával až do léta 1947 funkci rektora UK. Zároveň byl poslancem NS za Čs. stranu sociálně demokratickou. V březnu 1949 se stal pracovníkem UNESCO v Paříži. Čs. komunistická moc si v r. 1956 vynutila jeho propuštění. Poté se usadil v Londýně, kde vědecky pracoval na Middlesex Medical School, a to i po svém odchodu do důchodu. Byl činný politicky v Naardenském hnutí a v Britském záštitném výboru pro podporu VONS. Krátce před smrtí se přihlásil k Husově odkazu a k českým národním kořenům vstupem do londýnského sboru Moravian Brethren, který byl nejblíže jeho českobratrské evangelické víře.

 

Nepatřil k tvůrčím filozofickým duchům, ale stal se tlumočníkem tehdy moderní holistické filozofie. Z jejích různých odvětví čerpal kriticky ty názory, které se shodovaly s jeho vědeckými poznatky zejména v biologii a medicíně. Sám přinášel příklady a argumenty ze svých vědních oborů. Holismus chápal jako souhrn nových směrů myšlení, které bojují o právo celkovostního nazírání ve vědě vůbec a v přírodních vědách zvláště. Proti tvrzení (především) přírodovědců, že jedinou vědeckou metodou je analýza, kdežto myšlení v celcích („komplexní“) do vědy nepatří, hájil holistické stanovisko, že člověk i ve vědě musí myslet oběma způsoby, tj. komplexně i analyticky. Předchůdce holismu viděl už v Aristotelovi, v jeho požadavku nazírat objekt jako celek. Za zakladatele novodobého holismu považoval moderní filozofy a přírodovědce J. Ch. Smutse, L. v. Bertalanffyho, J. B. S. Haldana, H. Driesche, T. Spanna a zejména C. L. Morgana s jeho „emergentním vývojem“, kdy vznikají kvality, které nejsou dány průměrným součtem látek výchozích. Tato nová kvalita, tzv. emergenta, je podle B. totožná s oním nevažitelným, nehmotným a neenergetickým, co zdůrazňuje holismus a co oficiální věda ráda odklízela z cesty jako nepohodlnou překážku odkazem mimo oblast vlastní vědy. Za základní principy holismu považoval šest tezí: 1. Veškeré jsoucno je strukturováno, každá část je zároveň celkem. 2. Celek je víc než prostý součet svých částí. 3. Při úplné analýze celku na části musíme ještě předpokládat existenci něčeho, co je mimo tyto části. 4. Části v pravém (= strukturovaném) celku se liší svými funkcemi vzhledem k celku i k sobě navzájem. 5. Nové hodnoty se tvoří tam, kde se části seskupují v pravý celek. Nová hodnota závisí na vnitřní povaze celku, vzniká a vyvíjí se účelně podle „plánu“. 6. Celky mají určitý stupeň „vnitřní svobody“, který vzrůstá s postavením („výškou“) celku – od celků anorganických přes organické k duchovým. – B. zkoumal holistickou orientaci v moderním nazírání na buňku, v různých oblastech biologických a lékařských věd. Potvrzení holismu viděl i v tvarové psychologii. Proti kritice, že holismus zavádí do vědy nedefinovatelné pojmy budící nedůvěru k analýze, hájil holismus tvrzením, že uznává analýzu jako základní vědeckou metodu, že však musí být spojena se syntetickým nazíráním. Na námitku o příbuznosti holismu s vitalismem odpovídal, že holismus rozšiřuje principy vitalismu na všechny oblasti jsoucna, že holismus je pokus o „zduchovnění“ biologie a přírodních věd vůbec. Na námitku, že holismus je jen novým rouchem pro staré věci, citoval Anatola France: „Jediný tvůrčí akt, který jest lidstvu popřán, je dáti novou formu staré myšlence.“

Bibliografie: K diskusi o Steinachově omlazování, asi 1920; Biologické základy rytmiky, 1922; Člověk a slunce, 1922; Pokusný okamžitý astigmatismus z únavy, 1922; Stimulation de l'anabolisme total par des produits cataboliques de muscle, 1923; Rytmika životního dění, 1923; Nespecifický vliv par hormonů svalových na celkový růst a theorie o podněcování anabolismu katabolity, 1924; Rozdvojení klonické a tonické složky svalového stahu, 1924; Viskosita protoplasmy a její vztah k aktivitě a stárnutí buňky, 1924–25; Vliv koloidního stříbra na pohlavní elementy a embryonální vývoj Arbacie, 1925; Závislost životních dějů na teplotě a její matematický výraz, 1926; Populační problém Československa z hlediska obecné biologie, 1927; Détermination de la viscosité protoplasmique au moyen d'un coefficient thermique, 1927; Druhové rozdíly v závislosti životních úkonů na teplotě a pokus o novou terapii homoiothermie, 1927; Nová teorie teplokrevnosti, 1928; Moderní názory o povaze živé hmoty, 1928; Vliv stáří na teplotové koeficienty biologických dějů, 1929; Další pokusy o podněcování růstu krmením unavenými svaly, 1930; Život a voda, 1930; Vliv tepelného přizpůsobení organismů na výši teplotových koeficientů a jejich úkonů, 1930; Poznámky z obecné biologie, 1931; Obecná biologie I, 1934; Temperature and Living Matter, Berlin 1935; Nauka o člověku, 1936; Populační politika z hlediska lékařského, 1937; Výživa myokardu, 1940; O holismu, 1941; Šťastné dítě, 1941; Člověk v číslech, 1942; Zrakem biologie, 1942; Novým dechem, 1946; Věda a společnost, 1946. Čas. přísp.: Bulletin Société Natur de Luxembourg 1952; Nature (London) 1954; Protoplasma (Graz) 1957; Annual Revue Physiology 1957; The Cell and Enviromental Temperature (A. S. Troshin, Oxford) 1967. – Nevydány zůstaly dvě monografie o biologických a vědeckých základech holismu z období po 2. světové válce a nedokončené Paměti (v majetku MUDr. Jana Bělehrádka ml.).

OSNND; J. Pejskar: Poslední pocta, Zürich 1982; The Times, London 12. 5. 1980; Slovník lékařský 1986; ČBS, 1992; T. Ross: Bělehrádek – type Models, Journal of Industrial Microbiology 1993; J. Bránský: Bělehrádkovi z Rozseče, Vlastivědné listy Boskovicka 1994; J. Bránský: Univerzitní profesor MUDr. J. B., Universitas 1994; P. Jerie: Profesor MUDr. J. B., Zdravotnické noviny 1994.

Související články:

Nejnovější fotoalbum

Zprávy z regionu

Chyba: nepodařilo se načíst zdroj...